Adaptační kurz 6.C plný zážitků

Jaký byl? Jaká byla očekávání? A co realita? Moje očekávání jako třídní učitelky, která se s třídou poznává, byla plná přání a představ. Hlavou mi létalo mnoho scénářů, které by se mohly udát a varianty, které by se mohly stát. Ale jedno jsem věděla hned od začátku – moje velké přání bylo, užít si všechny ty tři dny společně se třídou. Poznat všechny jinak než ve škole při výuce, poznat je v situacích, které nám prostředí a kurz dovoloval. Počasí dotvářelo krásnou podzimní atmosféru. Rána chladnější, ale odpoledne jsme si užívali venku se slunečními paprsky. První den byl ve znamení poznávání okolí (tedy pro mě určitě), neboť téměř polovina z nás již Nižbor někdy navštívila. Žáci se mi stali zdatnými průvodci. Během středy nás čekala cesta podél Berounky k Stradonickým vodopádům a odpolední procházka k Oppidu Stradonice. Během procházky jsme si procvičili hod kamenem přes pole, běh do kopce i stručnou charakteristiku pojmu oppidum a tehdejších obyvatel – Keltů. Večer nás čekalo domácí kino, které rozvíjelo tematiku spolupráce a důležitosti každého ve skupině – tedy i v naší třídě.

Následující ráno nás čekal náročný, ale krásný den. Díky lektorům, kteří nás provázeli, jsme si společně prošli tématem poznávání, spolupráce a důvěry. Aktivity nám na začátku ukázaly, jak je důležité poznávání každého z nás. V průběhu se ukázalo, že umět naslouchat, vyjádřit svůj názor a neskákat do řeči je někdy dosti náročné. Mluvit sám za sebe a nenechat si „napovídat“ či strhnout ze svého počínání je další náročná etapa, která nás v budování kolektivu čeká. Nedílnou součástí kurzu bylo téma spolupráce. V aktivitách jsme si vyzkoušeli práci ve skupinách, manuální zručnost, role ve skupině i prosadit svůj názor. A nebylo to lehké. Odpolední čas byl věnován aktivitě třídního ostrova a otázkám co bychom chtěli ve třídě a co naopak ne. Další část adaptace pokračovala venku. Víte, jak je těžké probíhat pod velkým švihadlem (lanem)? Kolik úsilí musí vynaložit tým 22 lidí, aby na každé otočení proběhl jeden z nich a posléze i ti, co točí? Řeknu vám, že hodně. Tato aktivita mi ukázala, že nevzdat se při prvním neúspěchu a dotáhnout věci do konce zvládneme je tehdy, když budeme všichni na stejné lodi. Když pomůžeme těm, co to potřebují. Když přidáme ruku k dílu. I když čas byl neúprosný, nastaly okamžiky vzdát to – my to nakonec dokázali. Poslední část, s kterou nás lektoři seznámili, byla důvěra. Důvěra v sebe sama a ostatní. Jak se cítí člověk, co nevidí? Jak důležitá je důvěra mezi navigátorem a člověkem se zavázanýma očima? A co potom ulička důvěry? Na samém konci dne jsem byla plná dojmů a zážitků (a doufám, že nejen já). Měla jsem možnost být součástí a vidět všechny v průběhu aktivit. Připojit se do aktivit, ale být i pozorovatel. Ráda bych tak poděkovala celé třídě za celé tři dny, které pro mě byly nezapomenutelným přívalem energie, smíchu a hlavně cenných zkušeností. Velké díky patří také Martině Jarešové a Anežce Blažejové, které s námi celý kurz absolvovaly.

A třído, jsem na vás pyšná. A budu se těšit, co vše nám čas přinese. A věřím, že když budeme chtít, zvládneme všechno.

Děkuji

Lenka Piechová